První jádro naší party vzniklo na letním táboře na Pasekách roku 1992. Tvořili ho Čulibrk, Dáša Šatalová, Renáta Lemfeldová (nyní Vydrová) a pár starších dětí, například Luděk, Pižďuch, Míra a Honza, ze kterých se později rekrutovali první instruktoři a vedoucí na budoucích táborech.
Postupem času jsme nabalovali k sobě nám blízké kamarády ze kterých se vytvořila parta jak má být. Někteří odešli, jiní přibyli, ale stále se nám dařilo udržovat seskupení podobného smýšlení se stejně šílenými nápady. Lidí, kteří nevědí, co je nuda a kterým není cizí jakákoliv drobná zlomyslnost, či žert. V našem uskupení se časem začali objevovat odborníci na jednotlivé táborové disciplíny, ve kterých vynikali. Čulibrk si nenechal vzít prvenství v šifrování, Lůďa se skvěle zhostil uzlování. Nikdo nezapomene na výtečné celotáborové hry pod vedením Honzy Šafáře. Zkušené kuchaření v podání jak Zuzky, tak Štěpánky nám dávalo sílu do dalších dnů.
Celých šest let jsme okupovali Lužické hory, přesto každý tábor byl jiný. Nepřeberné množství nápadů řinoucích se z hlav kamarádů zaručovalo skvělou zábavu. Čulibrkovy osvědčené hry nadobro zakotvily v našem repertoáru a hrají se s úspěchem rok co rok.
1992 – Paseky u Albrechtic nad Vltavou – byli jsme tedy vybráni coby schopná dítka a v nás tak vložena důvěra. Absolvovali jsme historicky 1. letní tábor v roli instruktorů, tedy íček, či chcete-li praktikantů. První zkušenosti s vedením oddílů a přivonění k úžasné atmosféře panující mezi vedoucími při sestavování běhu tábora. Tábořiště Paseky bylo nedaleko Tálínského rybníku, který nám posloužil jako koupaliště v opravdu parném létě.
1993 – Lindava u Cvikova – nenadchlo nás pouze působení v odpovědných funkcí, ale zároveň jsme byli nadšení prostředím Lužických hor, kam jsme se po roce opět vrátili. Přibrali jsme již několik dalších kamarádů, takže se parta mohla rozrůstat. Jen pro zajímavost: tábor Lindava 1993 se nesmazatelně vtiskl do paměti nás všech pro neustávající přívaly deště, prakticky lilo po celé 3 týdny v kuse a bez přestání. Lindavské tábořiště poskytovalo prakticky vše, co jsme si jen mohli přát. Byly tu hluboké lesy, skalní město a pískovcové „indiánské doly“ ideální pro přespání skoro pod širákem. Na výlet nás lákala přehradní nádrž Naděje a zřícenina hradu Milštejn.
1994 – Lindava u Cvikova – do třetice všeho dobrého, jsme opět tady. Dokonale seznámeni s terénem jsme mohli vyniknout ve vší síle a tento tábor stál opravdu za to. Dítka se k nám vracela jako bumerang, poznávali jsme staré mladé tváře dětí, které se rozhodli jet opět s námi. Můžeme napsat, že tento tábor byl tak trochu zlomový. Poprvé jsme otestovali – nebojím se říci fenomén našich táborů – hranou celotáborovou hru na téma Pán prstenů. Při ní jsme získali mnoho cenných zkušeností do budoucna, na kterých jsme mohli v příštích letech stavět. Spokojenost dětí nadevše byla zárukou dalšího úspěšného roku.
Z let 1992 – 1994 se nezachovala žádná fotodokumentace, jednoduše proto, protože tenkrát nebylo nikoho, kdo by na tábor přivezl fotoaparát.
měníme lokalitu, o několik kilometrů dále, však stále ve stejném kraji, Heřmanice u Jablonného v Podještědí. Zde začíná nová epocha táborových nadšenců, neboť opouštíme původního provozovatele a pod svojí vlastní hlavičkou RIKKI vyrážíme na nové místo. Zelená louka kousek u lesa. Museli jsme ji náležitě zkultivovat, abychom zde mohli v létě uvítat hned tři turnusy dobrodružství chtivých dítek. Řada praktikantů už působila jako oddíloví vedoucí a instruktory jsme rekrutovali z řad luňských nejstarších dětí. Nejúžasnější byl kopec Jezevčí vrh, pod kterým jsme sídlili, neboť ač výšky nevysoké, terénu byl hrůzostrašný. Ale na vrcholu jsme vítězoslavně stanuli téměř vždy.
v Heřmanicích se nám zalíbilo a tak jsme sem vyrazili ještě několikrát. Tábořiště bylo zajímavé tím, že vznikalo „na zelené louce“. Před naším příjezdem byste nepoznali, že za pár týdnů tudy projde 120 dětí ve 3 turnusech. Kuchyně spojená s jídelnou byla montovaná na místě, plotna na vaření se pokaždé znovu vystavěla a stejně tak i další příslušenství tábora, jako například toalety, umývárna a sprcha.
a znovu Lužické hory, 3 turnusy. Byl to „zlatý táborový věk“. Turnus střídal turnus, kraj jsme dokonale znali a děti s námi začali jezdit opakovaně. Ovšem nic nemůže trvat věčně…
1998 – tento rok zůstane v paměti dlouhou dobu všech. Štěstěna se k nám tak nějak obrátila zády. Renáta, majitelka RIKKI a zároveň hlavní vedoucí v jedné osobě si pořídila děťátko, mimčo a nebyl nikdo jiný, kdo by převzal otěže. Tak jsme v létě museli volit jinou alternativu strávení prázdnin. Na tábor se prostě nejelo. A plakalo se steskem, věřte nám …
Toto byl náš zlomový rok. Usoudili jsme, že bez táborů si nedovedem život představit a vyhledali jsme Sdružení Duha, kde nám za pomoci Jardy Říhy poskytli táborový plácek, zázemí a zastřešili tak naši akci. Nadšeni tímto krokem jsme mohli vyrazit do Stálkova u Slavonic, kde bylo vše o ruce, rybník, krásné lesy. Vedení tábora vzal na svá bedra Pižďuch a celotáborou hrou nás provázel stín Černého rytíře.
Protože se nám u Stálkova velmi, ale opravdu velmi líbilo, vyrazili jsme sem znovu. Otěže hlavního vedoucího převzal pro tento rok Luděk a v celotáborové hře děti hledali za pomoci Řeckých bohů vytracené perly sličné Afrodity.
Ale protože změna je život, tak po dvou letech ve Stálkově jsme vyrazili objevovat jiné kraje naší krásné země. Usídlili jsme se v Brzkově u Přibyslavi, místo k táboření nám zapůjčil Turistický klub Kompas z Brna. Celotáborová hra se odehrávala v duchu Starých pověstí českých.
Opět nás přivítal Brzkov, neboť jsme neznali ještě všechny taje toho kraje … Děti společně s hrdinnými reky museli porazit téměř neporazitelného temného pána Thoraka.
Dva roky v Brzkově už stačily a tak jsme se vydali o dům dále. Tentokráte nás zaujal Hoštejn u Zábřehu. Bylo to krásné tábořiště a pěkné prostředí okolo. Celotáborová hra: Hvězdná brána.
Tábořiště leží na břehu Kačležského rybníku. Vedení tábora se po Pižďuchovi ujala Olča Charvátová a Michal připravil propracovanou celotáborovou hru „Po stopách Emila Holuba“. Emil Holub procestoval svět křížem-krážem a tak jsme obdivovali mnohé exotické krásy s ním.
Říká se, že kdo nebyl na Kočvaru, nebyl na táboře. Vlastní tábořiště nás překvapilo svojí vybaveností, na kterou jsme doposud nebyli zvyklí. Elektřina, teplé sprchy a místo latrín splachovací toalety. Ale člověk si zvykne rychle. Stejně jako Kačlehy leží tábořiště na břehu rybníka. Vedení tábora opět převzal na svá bedra Pižďuch a celotáborová hra opět pod taktovkou Michala nás zavedla po stopách dávných Samurajů.
Místo na jih jsme vyjeli tentokráte na sever. Skalní město východně od Mnichova Hradiště skýtalo množství netradičních výletů i zábavy. Nakonec se ukázalo, že jsme měli při výběru místa neobyčejně šťastnou ruku, protože léto bylo nad poměry horké a suché. Tábor situovaný ve stínu hradu Valečov a četná skalní zákoutí poskytovala úlevu od spalujících veder. Jako hlavní vedoucí pro tento rok se uvolil jet Matrin Charvát (Indián) a Michalova celotáborová hra byla poplatná místu, hrálo se o poklad hradu Valečov. Neopomenutelnou zajímavostí pro děti i nakonec dospělé byla návštěva 6. polní nemocnice i s kompletním vybavením včetně „M.A.S.H“ stanu a operačního sálu.
Valečovské tábořiště, jak jsme se později dozvěděli, úspěšně zarostlo houštím a mladými stromky až po pás. Ale my, jako správní a neúnavní světoběžníci jsme zakotvili na příští dva roky v Kadově. Tábořiště v Kadově mělo pro nás připravené překvapení v podobě velkého, zpola dřevěného stanu s pevnou podlahou a zděným ohništěm. Ideální k využití k táborákům a zpěvu při kytaře i za deště. Vedením tábora byl pověřen Luděk a jeho bratr Honza nám připravil zbrusu novou, jedinečnou a novými nápady oplývající celotáborovou hru „Jak pračlověk o mobil přišel“.
Opět Kadov, kde se nám velmi líbilo z předchozího roku, opět Honzova celotáborová hra, avšak na zcela jiné téma. Společně s Adnarem Strufem jsme se pokusili přijít na kloub tajemství starého kláštera. Okolí tábora se mnichy v kápích jen hemžilo a to jak přes den, tak i za soumraku. Vedení tábora se zhostila Petra a musíme uznat, že velmi úspěšně.
Ve staré a léty prověřené sestavě v čele s Petrou jako HV a celotáborovou hrou pod taktovkou Honzy jsme vyrazili na nové místo, do Boru u Skutče. Z táborníků se letos stali tajní agenti a pod krycím jménem operace „Světluška“ jsme vyrazili likvidovat nadpřirozené anomálie, jimiž se místní kraj kupodivu jen hemžil.
Po deseti letech jsme se vrátili zase na tábořiště s romantickým jménem Spálená Hájenka. Slavonicko má opravdu co nabídnout. Navštívili jsme historický vojenský areál, v rámci dvoudenního puťáku jsme přespali na hradu Landštejně, navštívili Slavonické podzemí a Staré město pod Landštejnem. Pod taktovkou Pižďucha jsme si užívali Michalovu hru o záhadě bermudského trojúhelníku.
Tábořiště Spálená Hájenka doznalo za těch deset let mnohých změn a proměnilo se prakticky skoro k nepoznání. Jídelna a klubovna nám poskytovali veškerý komfort a to i za deštivých dnů tohoto roku. Stále je zde co objevovat, tajuplný název má dávno zapomenutý Pfaffenschlag, Zaječí les či Schillerovy kameny. Kromě stezky starého lupiče J. G. Grasela, jeho sluje a tradiční návštěvy Slavonic jsme navštívili i historickou dřevěnou vodní pilu v Peníkově. Celým táborem nás provázel mág Mrakoplaš v Mirkově hře Brána dvou světů a vedení tábora se ujala zase po roce odkladu Petra.
Letos jsme se rozhodli vrátit se opět zpátky ke svým kořenům, kdy naše tábory začínaly. Stejně jako v Heřmanicích, v letech 1995 až 1997, jsme museli být naprosto soběstační, kdy tekoucí vodu obstarávala cisterna, oheň v kuchyni živilo pouze dřevo a o elektřině jsme si mohli nechat jenom zdát. Musíme se pochválit, zvládli jsme táboření na tábořišti na jedničku s hvězdičkou. Počasí se – až na nějaké to zaškobrtnutí – povedlo. Navštívili jsme starobylý Švihovský hrad a podnikali daleké i bližší výlety do okolí za zábavou nebo relaxací. Vykutáleným pirátům jsme v Mirkově celotáborové hře vyfoukli legendární poklad kapitána Cooka přímo před nosem, a to vše pod admirálskou vlajkou Pižďucha a Lůdi.
V tomto roce jsme se pod vedením Pižďucha vrátili do tábořiště na břehu Kačležského rybníka. Okolní příroda i vlastní tábořiště zůstaly tak, jak jsme si je pamatovali z roku 2004, což bylo jen a jen dobře. Tento rok jsme poprvé vyzkoušeli něco, do čeho jsme se nikdy v minulosti nepustili, a to do pokračování, nebo chcete-li do druhého dílu úspěšné celotáborové hry z roku 2002 Thorak, tentokrát pod názvem Thorakova růže, kterou zrežíroval Honza Šafář. Duch přemoženého pána temnot přežil, aby rukou mladé královny vládl světu. Nutno dodat, že i pokračování příběhu o temném pánu Thorakovi mělo nebývale kladný ohlas jak u dětí, tak i u dospělých. Další pokračování Thoraka už nebude, necháme i jeho temného ducha navěky spát …
Zase nadešel čas sbalit si kufry a popojet o lokalitu dále. Tentokrát jsme zakotvili na březích Hněvkovické přehrady u obce Litoradlice poblíž Týna nad Vltavou. Tábořiště je opravdu skvěle vybavené, může se pochlubit kompletně krytou jídelnou, funkčním zázemím, spoustou stanů a několika kajaky. Okolní lesy jsou téměř netknuty lidskou nohou a nebrázdí je spletitá síť turistických stezek, po kterých by proudily zástupy baťůžkářů. Přesto okolí tábora dokáže nabídnout pestrý terén pro nejrůznější aktivity. Táborovou hru na motivy divokého západu, kdy jsme se pokoušeli dopadnout zlotřilého pistolníka Calveru, připravili společně Petra Víznerová s Jirkou Cvejnem.
Litoradlice se nám zalíbili a další rok jsme si tábor užili opět tam. Tentokrát jsme ale řešili záhadu z Geburgu. Společně s novinářkou Sabinou jsme se snažili vyřešit utajovanou pravdu Institutu experimentálního klonování financováného hlavním vedoucím panem Richmanam. Zvídavost dětí nás dostala i do samotného Temelína, kde se tajné experimenty měli provádět. Neminula nás proto ani samostatná prohlídka těchto prostorů v rámci celodenního puťáku.
V průběhu ale děti s novinářkou zjistili, že Richman nepřežil otravu jedem a ve funkci ho tajně nahradil jeho klon…
Do třetice jsme vyrazili opět do pohádkových Litoradlic. Vyrazili jsme tam ale bojovat s upíry. Bitva to byla náročná, ale nakonec jsme je porazili. Tábor završil večerní souboj při úplňku u Drákulovy hrobky, kde se konal sraz upírů. Tam ovšem došlo k nečekanému obratu, kdy hrdina z našich řad navěky ukončil Drákulovu krutovládu vražením dubového kůlu do jeho srdce.
Tento rok jsme dali oddych Litoradlicím a vydali jsme se do jižních Čech k Blatné na tábořiště Na Ostrůvku. Krajinu ale sužoval zly čaroděj Murdychor a chtěl ovládnout celou pohádkovou říši. Za pobyt na táboře nás navštívila kdejaká pohádková bytost. Vše nakonec dopadlo dobře, s pomocí dětí byl čaroděj zaklet k páchání dobra až na věky věků a my to pořádně oslavili s Dj Hejkalem.
Na zkoušku do lázní, teda skoro… V roce 2018 jsme vyzkoušeli pro nás úplně neznámé tábořiště nedaleko Konstantinových Lázní. Ty jsme v rámci dvoudenního puťáku také navštívili, ale lázeňské procedury jsme si nechali na polní sprchu v tábořišti. Celotáborová hra byla o trosečníkovi a domorodcích. Bohužel co jsme nečekali, že právě trosečník, kterého jsme zachránili, udělá na ostrově pořádnou paseku a vezme velení do svých rukou.
Návrat k Litoradlicím. Tentokrát jsme přijeli na korunovaci budoucího krále Oumuamua. Trápil ho ale jeho bratr, o kterém si dlouhou dobu myslel, že je mrtvý. Ten ale byl plný sil a co víc, dožadoval se koruny.
Rok 2019 byl plný veder i dešťů, ale s dětmi jsme to zvládli.
Naneštěstí se v tento rok objevila nemilá věc jménem Covid-19. Dlouhou dobu jsme nikdo pořádně nevěděl, zda se tábor vůbec bude konat. Naštěstí za doprovodu mnoha opatření nám tábor povolili. Je to rok, ve kterém nás covid nezastrašil a kdy se dokonce zavedla nová tradice před jídlem – kromě mýdla a vody i postřik sterilliem. Kromě covid to byl rok boje i s komárama, naštěstí litry repelentu nás ochraněňovali. Děti se přidali k Tesákovi a jeho bandě v boji proti Totenkopfovým experimentům. Vlastně jeden takový experiment sám Tesák ukrýval. Byl to boj na hraně s jiným světem a jeho příšerami. Boj o zachování toho našeho!
Po boji s komáry na Petříkově jsme zkusili tábořiště nové. Lesy krásné, jen v nejbližších metrech poměrně nerovné. Za hrami jsme vyráželi pár minut chůzí kopcem, ale stálo to za to. Celotáborová hra byla ten rok pod vedením Pižďucha a hrálo se Ať žijí duchové. Samozřejmě nechyběla Hradní střela, Jouzova kniha přání a stížností ani vzkaz „Vy cizáci zmizte“. Je to rok, kdy se poté, co ji děti zpívali i u mytí ešusů, do zpěvníků zapsala písnička Žampiony. Navštívili jsme i samotný hrad Krakovec, kde se pohádka natáčela.
Nové tábořiště Drnovka ideální prostředí pro táborovou hru s tématem severské mytologie. Psal se rok 832 a my se setkali s Lokim, Hellou, Thorem, Odinem, Sigurdem… Dokonce se nám podařilo ve Francii navštívit císaře Louiho. Byl to rok kdy se děti vyzbrojili a přidali se do velkolepé bitvy s obry. Zároveň to byl rok, kdy se rozpálila legendární polní kuchyně a vařili se v ní samá výborná jídla. Ani vedoucí ani děti si nemohli vynachválit.
Další rok opět na tom samém místě, ale tentokrát jsme se posunuli v čase do roku 1740. Nebyli jsme ale jediní, kdo se posunul. Chudák Clair se ocitla tam, kde neměla co dělat – ze své moderní doby byla najednou uprostřed sporů mezi Irama a Britama. Byl to drsný rok plný kiltů, magie, bojů ale i citů. Nakonec se podařilo udělat Irsko svobodné a děti si mohli své vítězné kilty odvézt domů. Tento rok se vrátila tradice vítězné hostiny pro výherní tým a jak u dětí, tak u vedoucích mělo toto navrácení velký úspěch.